Víme, že dnešním úkolem každého je v sobě probudit pravou spiritualitu. „Pracuj na sobě“ je jakýmsi příkazem dnešní doby. Ráda se zamyslím, jak byla tato energetická síla naplňována v dějinách Evropy a z jakých impulzů můžeme vycházet. K tomuto tématu mě inspirovala kniha Christofera Baumforda: Nekončící stezky Sofie, o vášnivém hledání moudrosti na západě. / Malvern 2012/

Dnes už víme, že neustálé obracení se do hmotného světa nás zbavuje radosti ze života. Hmotný svět je jen polovina. Ta druhá, kterou hledáme, je duchovní. Teprve spojením hmoty a ducha je vytvořen celek, ve kterém se člověk cítí šťastný. Rozum, také hmota, je prvek mužský, tvrdý, přísný, bezcitný. Vývojově nyní přichází návrat k ženské energii, návrat k citlivosti, intuici. Intuice se v nás rozvíjí zároveň s rozvojem mimosmyslového vnímání, které k nám nyní přichází, ke každému jinak. Hledáme obnovu světa.

Obnova světa se nachází v nás. V naší povaze. Tu musíme zkoumat a proměňovat. Proměňováním naší povahy k lepšímu posilujeme vlastnosti lásky, pokory a skromnosti. Zároveň ale je důležitá také naše nezávislost. Všimněte si, jak jsme neustále ujišťováni, že musíme být buď na východě, anebo západě. Volba buď anebo. Ale my chceme být nezávislí, my jsme přece samostatní. Buďme proto sami k sobě upřímní, přímočaří, víme přece, co chceme. Hravost a stálý úsměv na tváři přináší osvícení. Cesta Sofie – intuice je cestou bdělého, něžného, citlivého, aktivně vnímavého srdce, zbaveného tvrdosti, nezájmu, předsudků a nenávisti.

Jaké mystické stavy můžeme na této cestě vnitřního hledání zažívat? Osvětluje Karel Weinfurter.

„Jednak jsou to schopnosti různého mystického zření. Tedy předtuchy, nahlížení do astrálu, vidění myšlenek, duchů a duše věcí, nazírání do dálky, do minulosti a budoucnosti. Je to prorocká schopnost. Dále je to vnitřní Slovo, nejdůležitější obdarování každého mystika. Mystické vytržení čili samádhi, Boží oheň a mystická smrt. Jsou to stavy, kterým by měl každý mystik na své cestě dobře porozumět.“ Krásné že?

Tak jako existuje duchovní vývoj jednotlivce, tak samozřejmě se vyvíjí i celé společenství.

Jaké mystické impulzy přichází ve vývoji Evropy?

Je nutné vědět, že dnešní doba je jedinečná v tom, že jsou nám odhalovány tajné nauky, hermetismus. Ty, které dříve byly určené pouze pro vládnoucí a vyvolené. Hermetismus přichází do Evropy z Egypta a z dalších mystérií starověku. Hermetismus je opačný k vnějšímu katolicismu a není určen pro obyčejné lidi. Přístup k tajným naukám měli jen vyvolení. Rozvíjí se alchymie, hledání kamene mudrců, hledání Krista. Nejdůležitější je nalezení cesty do jednoty, do světla. Na odvrácené straně, opakem pak je pád do mnohosti, do hmoty. Tento pád známe jako vyhnání z ráje.

Prvotní materií je voda, ženský element Ducha Svatého – tvoření v lásce.

K mystickému rozvoji Evropy přispívají také Řekové. Pythagoras, Ptolemaios, Platon a další. Hledají smysl života. „Kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme“? Abychom získali odpověď, musíme jít hluboko do minulosti. Potíž je v tom, že minulost je před námi hluboko ukryta. Pythagoras nalezl cestu. Je jí „zlaté vlákno moudrosti“. Je v nás, je v našem středu, je v srdci. V srdci nacházíme moudrost, lásku, přátelství, harmonii a soulad. Důležitá je přátelská spolupráce a důvěrné city mezi rovnými.

Křesťanské mysterium pak přichází s učením, že lidé leží a žijí na nejhlubším dně. Jsou pokoušeni silami hmoty, jsou opuštěni bohy, a touží po zahřátí a útěše. Proto přichází Ježíš Kristus. Probouzí se Nové stvoření. Vysvitne slunce spravedlnosti. „On“ vzal na sebe smrtelné tělo – jak můžeme my zůstat v nečinnosti? Nadpřirozené se stalo přirozeným. Křesťan je osoba, ke které mluví Kristus.

Mysterium Keltů. Poetickým ostrovem Keltů je Irsko. Zde nacházíme nepřerušenou kontinuitu s kosmem a přírodou. Kontinuitu s prvotními, dávnými dobami. Keltská církev symbolizuje čistotu, sílu a nevinnost. My jsme zvyklí na rozpory mezi Východem a Západem, vnitřním a vnějším, křesťanským a pohanským, moderností a tradicí. Irsko toto vše uvádí v celistvost.

V Irsku je něco zvláštního. Je zde silné napojení lidí na přírodu, je zde silné soužití. Spojují se zde předkřesťanská mystéria s křesťanstvím. Osídlení Irska probíhalo v pěti vlnách a přinášelo moudrost. Moudrost rozlišuje dva typy lidí. Jedni mají za úkol stát se čirými, vyprázdněnými, přijímajícími boží moudrost a poznání. Jsou to děti Ábela. Ti druzí se rozhodli poznávat a tvořit podle vlastní povahy a stát se moudrými na základě vlastního úsilí. Jsou to děti Káina. Mezi oběma typy je veliké napětí.

Osídlení Irska probíhalo v pěti vlnách. Zemědělci - Skytové, civilizovaní, Galové, pak indoevropské kmeny, které přinesly znalost Véd a Keltové, bardi, vizionáři, druidi. Staroindické Védy kladly velký důraz na svobodu, nezávislost a sjednocení společenství. Netvořili žádný národ, ale svobodný svaz kmenů. Vedli je válečníci a lidé osvícení – druidové. Poslední slovo vždy patřilo jim.

Keltové mají svá mystéria, svoji bohatou mytologii. Jsou obdařeni sedmi dary

1. Hluboký smysl pro celistvost, to je tělo, duše, duch.

Na západě s duchem mohli komunikovat pouze kněží, obyčejní lidé nesměli. Lidé, kteří s tímto nesouhlasili, kteří usilovali o celistvost, byli inkvizicí zabíjeni nebo upalováni. Známá jsou vyhlazovací tažení proti Katarům, upalování čarodějnic, mučení lidí jinak smýšlejících.

2. Hluboká láska k zemi, příroda je posvátná.

3. Vzývání celistvosti, svobody, jedinečnosti. Princip muž a žena.Symboly známé jako ženské jsou kalich, pohár, kotlík. Muži pak posilovali svoji mužskou sílu. Symbolem je meč.

4. Velká imaginace – komunikace se světem zemřelých, posvátné příběhy, setkání se svatými.

5. Hluboký kosmopolitismus. Být Keltem znamená být doma kdekoliv.

6. Láska ke studiu jako vzdělávání duše. Také u nás se dříve vyučovala gramatika, rétorika, logika, aritmetika, geometrie, astronomie, hudba. Dnes je výuka spíš technická, je prostým shromažďováním vědomostí. Pěstuje se ztuhlý intelektualismus.

7. Nevídaná schopnost tolerovat protiklady, paradoxy, chaos a smíření. Nic nemá být oddělováno. Vše má být promýšleno a s úsměvem. Je to plné přijetí života. Lyrika a smysl pro humor. Také vás baví Asterix a Obelix?

Dalším evropským mystériem je příběh svatého grálu. Je příběhem o božím umírání pro záchranu lidstva. Utrpení jednoho je utrpením všech.

Hledání moudrosti, intuice je ženské božství. Sofie je stvořitelova pravá ruka. Má tři podoby. Je padlá Sofie, děvka, kterou je třeba zachránit. Je nevěstou Krista, je symbolem lidské duše. Dále je nebeská Sofie, také Urana, která nepodstoupila pád. Existuje v jednotě s božstvím. A Sofie prostřednice, duše světa, matka, která pomáhá pozdvihnout Kristu padlou Sofii.

Rané křesťanství zrodilo pojetí Marie, Ježíšovy matky. Mariánský kult je vidět všude. Posiluje mužský kult. Odvážný hrdina, uměřený, loajální, uchovává si čest a víru. Projevuje štědrost a velkodušnost. Je poctivý, dvorný, ovládá se, je zdrženlivý a řádný. Rytířskými ctnostmi mužů jsou rovnost, kmenové společenství, bratrství. Muži velebí odvahu, humor, smělost, velkorysost, oddanost, manželství. Zdánlivě krásné, chvályhodné vlastnosti. Uvažujme ale i opačně a dostáváme se k negacím. V základu najdeme poslušnost a věrnost jen svému pánu. Tedy máme nepřítele. Bratrství jen se sobě rovnými, loajálnost ke stejně smýšlejícím atd. V pozadí nalézáme krev a násilí.

Trubadúři jsou vyznavači lásky. Velebili ale spíš odlišnosti nežli univerzitu. Velebili spíš samotu než bratrství. Podřízenost než nadřazenost, pokoru raději než pýchu. Submisivitu před dominancí. Drželi si odstup před důvěrností, ctili diskrétnost víc než otevřenost, tajemství a skrytý život víc než vnějškovost.

Z dnešního pohledu vytvořili spíš obrácené hodnoty. Ač muži, vytvořili ženskou kulturu. A Svatí v křesťanských mystériích? Ti to nejlepší z lidských ctností odvrátili od světského světa a přesměrovali k hledání boha sami v sobě. Žili v klášteřích, poustevnách, kde budovali vertikální duchovní osu. Obyčejným lidem nic nepřinášeli.

K rytířské kultuře také patří tajemství žalu. Sužuje všechny ženské hrdinky, zamilované a toužící po naplnění života. Milenec se s vyvolenou zasnoubí a pak odchází za dobrodružstvím, do válek, na turnaje. Ty ho lákají více. Opuštěné ženy jsou zapuzeny. Zcela se odevzdávají svým touhám, představám, jsou oddané a věrné svému vyvolenému. Patřilo k duchu doby, že byly svírány pásem cudnosti, aby byla zajištěna jejich sexuální neposkvrněnost.

Láska mužská se rozvíjí v kultuře agresivity a soutěživosti. Hrdina odcházející do války a který svoji vyvolenou nechává doma, si ji vykresluje jako fyzicky krásnou, ideální a oddává se zármutku ze ztráty. Tělesné smysly se uzavřou a zármutek je vtažen do duše.

Toto je významný duchovní posun. Duše odchází ze světa násilí a duality, síla nenaplněné sexuální touhy otevírá imaginaci, zahrnuje přírodu a promlouvá novým způsobem.

Ve 12.a 13. stol. se rodí nová niternost. Rodí se nové chápání duše, nové chápání lásky. Jsou tři cesty víry: a/ zármutek a utrpení, rozervání. Plně prožitý zármutek probudí naše kosmické srdce, učí milosrdenství a soucitu. b/ vědomí lásky člověka očišťuje, nastává jitření a otevření smyslů. Počíná se hovořit jinou řečí. Rozšířené vnímání umožní rozšířit lásku na celou zemi, vzniká moudrost. c/ úcta, odpuštění, oslava, chvála a vděčnost, děkování. Rozšiřuje duši dále, až obsáhne nebesa – plášť Marie. Dílem potlačeného erótu je proměna. Platí zákon, jestliže nic nepostrádáme, nemůže nic nového vzniknout.

Zamilovanost do jednoho těla je vášeň. Teprve později vzniká zkušenost, že láska a krása je nadsmyslová. Vzdálenost je pro touhu nezbytná. Požár lásky se rodí v srdci, očišťuje, zamilovanost je alchymií imaginace. Je magickým zacházením s obrazy a s očištěnými smysly. Cílem je radost. To co milujeme, je sama láska a ta je radostí, improvizací, tvořením z ničeho. Z radosti tryská dvornost, potěšení, poučení, otevřenost a umírněnost. Srdce je otevřené, máme touhu sloužit, jsme milosrdní. Přichází k nám poznání, schopnost dobře pohovořit, a odpovídat. Cílem trubadúrů bylo dospět k čisté lásce. Velebení, niterné sjednocení, dvornost a vnitřní kultivovanost. Nezbytné je mlčení. Zkouška lásky a výměny srdce se mění v osvícení. Výměna srdce vyžaduje naprostou jednotu. Nastává soulad s Ježíšem. Nadpozemská láska inspiruje renesanční básníky, Shakespeara, Goetheho, Novalise, samozřejmě romantiky. Přichází Freud, Gustav Jung a další, kteří vstupují již do naší doby.

Pro duchovní vzestup Evropy se zasloužili vyznavači růžového kříže. Odmítali hlavu a mnoho slov, důležité bylo srdce. „Nejvyšším poznáním je nevědět nic“ Christian Rosenkreutz, učil, aby vyznavači růžového kříže nevykonávali žádné jiné povolání než uzdravování, a to zadarmo. Soucit je pravým učitelem lékaře. Rozenkruciáni hodně cestovali a na cestách mají usilovat o obnovu celého světa, nikoliv pouze jednotlivců. Život má být veden v anonymitě a prostotě. Prostý oděv a přizpůsobení se každé zemi světa. Jednou za rok o vánocích se všichni setkávají ve svých srdcích. Každý bratr je povinen si najít svého nástupce, kterého si vyškolí. Jejich učením je návrat ke kříži. „Z boha se rodíme, v Kristu umíráme a z ducha opět vstáváme“ „Ježíš je pro mne vším“. Zkušenost kříže musí být zvnitřněna. Žijí v očekávání Nového Jeruzaléma.

K lásce a duchovnímu probuzení patří také přátelství. Přátelství je motorem změny. Lidé myslí odlišně a v přátelské diskusi jsou ochotni přijímat nové myšlenky a tím se měnit. Nacisté SS tento zákon znali, a proto měnili každé tři týdny složení vojenských jednotek, aby zabránili hlubokým přátelstvím. Přátelství je vnitřní náklonnost k osobě, která vznikla z duševní spřízněnosti a blízkosti. Je to vnitřní sdílení, je to přitahování k moudrosti. Stářím se přátelství stává silnějším. Nejčastěji se utužuje při chůzi, procházkách, zastaveních.

A co přináší duchovnímu vzestupu dnešní doba?

Je toho mnoho. Je toho také mnoho napsáno, mnoho řečeno, každý cítí změny sám v sobě. Užívejme si v míru, lásce, svobodě a volnosti této nádherné proměny sebe sama, proměny celé společnosti. Věříte, že dokonalost je už na dosah ruky?